aktuality

• 14.11.2008

Rozeznání tvaru, Praha

Nejnovější představení projektu „Rozeznání tvaru“ je součástí prezentace Státního hmatového muzea Omero v Italském kulturním institutu v Praze, která byla slavnostně zahájena 18. listopadu 2008. Muzeum Omero vyvíjí řadu aktivit a organizuje kulturní akce pro nevidomé a zrakově postižené. Jeho expozice je zaměřena na lidi se zrakovým postižením a veškeré exponáty v tomto muzeu je možné vnímat jak prostřednictvím zraku, tak i hmatu.

Marie Kuncová
zástupce zrakově postižených
„Vybrala jsem si světelnou scénu, kdy vedle osvětlení shora jsou osvětleny i boky. Působí to na mě pocitem tepla, kdy vlastně ta žlutá barva, nebo její odstín sochu tak jako zpříjemňuje. … bodové osvětlení shora mně při pohledu z větší dálky umožňuje vidět nejenom obrysy té sochy, ale i jednotlivé kontury těla. Můžu si představit, nebo vlastně vidět sochu tak, jak ji viděli ti, kteří ji tvořili.“

Ivan Neumann
historik umění
„Já jsem při osvětlování vycházel ze dvou věcí. Jednak ze své praxe muzejníka, protože jsem si řekl, že jestliže budu zasvěcovat sochu, musím ji nasvítit tak, aby návštěvník to dílo viděl v úplnosti, komplexnosti, ale zároveň pochopil co je to trojdimenzionální umělecké dílo. To zaprvé. A za druhé jsem chtěl, aby si návštěvník uvědomil námět, důvod vzniku toho díla. Aby také zažil to vzrušení, protože ta socha zobrazuje satyra v extázi, ten satyr tančí rituální tanec a nachází se ve chvílích jakéhosi mystického zření. Rozhodl jsem se, že napětí, které ta situace vyvolává, musí být v osvětlení vidět. Zároveň to musí končit tím, že návštěvník skutečně uvidí trojdimenzionální umělecké dílo. Zvolil jsem proto měnící se osvětlení, začínající vlastně jakousi neutrální, zelenou barvou, jako by zněla tiše hudba a do toho první dramatický moment: osvětlení obličeje, aby bylo vidět, že se tu odehrává drama. Potom světlo pomalu osvěcuje celou sochu, aby bylo vidět, že je tu před námi skvělé sochařské dílo a tyto dva zážitky se vlastně spojují v jeden velký zážitek návštěvníka muzea.“

Jiří Kačer
sochař
„… Snažil jsem se prezentovat torzo sochy tančícího satyra takovým způsobem, abych trošku přiblížil divákům i tu nedávnou historii, vlastně její objevení a vyzdvižení. Myslím si, že je to, s určitou nadsázkou, zároveň i taková šance prezentovat tu věc jak k nám vlastně přichází z té hluboké historie, teda hodně, hodně staletí hluboko. … rád bych tuto situaci evokoval dynamickým osvětlením tak, že začne na tmavém zeleném pozadí, což může trochu připomínat mořské hlubiny. Socha bude tímto pozadím jenom mírně nasvětlována a intenzita zelené barvy bude pomalu stoupat. To může evokovat blížící se hladinu, kde už voda není tak tmavá. zároveň přibývá intenzita reflektorů, které přímo osvětlují vlastní sochu a ona se stává pomalu čitelnější a čitelnější. Zelená barva pozadí bude nakonec přecházet až do takové denní modré, při které vyvrcholí i intenzita osvětlení sochy, což by vlastně mělo být takové maximum, jak můžeme tu věc podat…“

Josef Cerha
odborník na vnímání zrakově postižených
„Mám-li mluvit o sobě, zvolil jsem takovouto intenzitu a způsob osvětlení i úhel dopadu světla, který mě vyhovuje. Větší intenzita by vedla k přesvětlení celého prostoru, což by mohlo vyvolat dojem dokonale rozptýleného světla. Něco jako když se osvětlí mlha. Zanikají konkrétní kontury a celé je to na úkor vnímání konkrétního předmětu. Zvolená intenzita umožňuje to, že socha pro mě vystupuje z prostoru a mohu-li to doplnit hmatem, je to situace, která mi umožňuje získat tu nejlepší představu o tomto díle.“

Ludvík Grym
architekt
„Vlastně, jak jsem k tomu přistoupil? Nejprve jsem si vyslechl o čem je tančící satyr, o čem je vlastní socha, co reprezentuje, co má symbolizovat. Potom jsem se seznámil s technikou, která je k dispozici a pak jsem se zamyslel ... dospěl jsem k tomu, že vlastní socha mě velmi překvapila tím, jak je živá, jak je dynamická, jak je vlastně i součastná a řekl jsem si, že se ji pokusím nasvítit tak, že neprezentuji sochu v muzeu, ale přepíšu jí do analogie fotografie. Fotím toho tancujícího satyra uprostřed bakchanského večírku, uprostřed ohňů a pochodní a dovádějících lidí a to jsem se pokusil přepsat do osvětlení… koncept osvětlení jsem postavil na tanci mezi ohni, proto jsem chtěl, aby byl osvětlen hodně zespodu, aby byl osvětlen velmi kontrastně, tak jaké je světlo mezi ohni, ostré jasy a tma. Jako podstatné jsem viděl osvětlit výraz v tváři naopak plošně, abych zdůraznil jak je nepřítomný, snad ve vrcholné extázi, kdy už je tělo ovládané nebo zmítané jinými smysly, vášní…“

Václav Hudeček
houslista
„…o výtvarných dílech nerad mluvím, protože výtvarné dílo vnímám jako věc pocitovou, sám jsem muzikant a jsem rád, když se hudba vnímá pocitově, a když ji posluchač takzvaně nerozumí. Protože když tomu rozumí, té hudbě a i výtvarnému umění, tak už je poznamenán tou odborností a už mu nepřináší tolik radostí jako spontánní pocitové vnímání. … tato socha, mě připadá, že je v ní zobrazen člověk ve všech svých podobách. Když se podíváte na tu tvář, ač je to satyr, tak ta tvář vám může připomenout anděla, místy Ježíše Krista, člověka hříšného i člověka naprosto čistého. A jak mu chybí ta noha, tak když přimhouříte oči, tak vidíte rybu, připadá mi to, že i my pocházíme z vody, z moře. Symbolické je i to, že socha byla nalezená v moři… myslím si, že té soše sluší jemné nasvícení se zvýrazněním její andělské tváře v tom modrém, chcete-li moři, chcete-li, může to být nebe. Polepšený satyr směřuje, letí k nebi. Může to být také šperk v modré kazetě na modrém sametu…“