aktuality
- 29.08.2008
Rozeznání tvarů, Paříž
23. března 2007 byla v muzeu Louvre v Paříži slavnostně zahájena výstava věnovaná antickému sochaři Praxitelovi. Součástí této výstavy byl projekt “Rozeznání tvarů”, pro který byla také využita kopie sochy Tančícího satyra. Podle Cyrilla Gouyetta, kurátora didaktických prohlídkových tras, je přístup vycházející z projektu “Rozeznání tvarů” dobrým způsobem, jak návštěvníkům přiblížit roli světla nejen jako média, které vytváří vizuální vjem a emocionální zážitky, ale také jako nástroje pro interpretaci uměleckých děl. Pro zrakově postižené návštěvníky byla součástí expozice maketa Tančícího satyra a detail jeho hlavy.
Jean-Luc Martinez
správce oddělení antiky řeckého, etruského a římského umění v Louvru
„Diskuse o datování a autorství díla se ubírá dvěma směry, které se na dílo dívají buď jako na dvojrozměrný nebo trojrozměrný objekt. To je také důvod, proč jsem chtěl v mé interpretaci uplatnit tyto dva protikladné názory. První interpretace považuje sochu za pouhou siluetu. Je v ní použito čelní světlo, které redukuje sochu pouze na její obrys. Základem druhé interpretace je zenitové osvětlení sochy shora, jež podporuje její trojrozměrný vjem.“
Alain Pasquier
vedoucí oddělení antiky - řeckého, etruského a římského umění v Louvru
„Důležité je zde postavení těla, které je jakoby vrháno dozadu. Nezapomeňme, že antické sochy vyjadřují hluboký smysl pro vyrovnanost a harmonii. Odborníci je označují také za rozvážné, protože stojí v jakési stabilní nehybnosti. Tady však máme tvar, který se zcela poddává pohybu. Věřím, že pro otevření mysli diváka je nejdříve nutné dotknout se jeho srdce a tím vnést do poznávání tohoto působivého díla určitý emocionální náboj. Nechal jsem proto světlo plynout po nohách a pokračovat dál vzhůru, dokud nedosáhne hlavy. Tento způsob osvětlení zdůrazňuje vznešený pohyb v prostoru a dodává Tančícímu satyrovi maximální výraz. “
Agnès Robert
slabozraká operní zpěvačka
„Dotyk je pro mě prvním zdrojem poznání. Pohled je až na druhém místě. Je pozoruhodné, že prostřednictvím dotyku jsem získala poměrně malou představu o soše, ale díky experimentování se světlem se mé vnímání tvaru zlepšilo, což je myslím dost paradoxní. Chtěla bych dodat, že navázání kontaktu se sochou jako je tato, není pro někoho, kdo se neorientuje ve starověkém uměním, vůbec jednoduché. Vnímám lépe barevné světlo, a proto jsem jej také použila při vytváření kontrastů mezi sochou a jejím pozadím. Po vyzkoušení modrého světla jsem použila i světlo červené a zelené barvy. Touto hrou světel lze vytvořit dokonalou iluzi transparentnosti tohoto jinak hmotného uměleckého díla. Je to velice zajímavé a úsměvné, zejména když si uvědomíme, že k tomuto objevu došlo zcela náhodou. Dle mého názoru právě náhoda je branou, která otevírá naší fantazii.“
> projekt „Poznávání tvarů“
> projekt v Miláně
> socha Tančícího satyra
