aktuality
- 05.03.2005
Vzpomínka na Ladislava Monzera
Naše spolupráce s architektem Monzerem začala v roce 1993 ještě v naší první kanceláři v Klimentské ulici v Praze. Jednoho dne vstoupila do dveří postava, kterou jsme působením protisvětla vnímali pouze jako siluetu, se slovy: „Dobrý den, já jsem Monzer.“ To byl začátek naší spolupráce, která trvala déle než deset let.
Práce s architektem Monzerem byla příjemná, inspirující i překvapující. O svém minulém tvůrčím působení se příliš nezmiňoval. Vzpomínám si, jak jednou přišel s tím, že za ním přijel někdo z Japonska, že chce zpracovat návrh osvětlení. Skutečnost, že někdo přijel za českým architektem z Japonska, byla pro mě dosti překvapující, ale daleko kurióznější bylo zadání projektu. Šlo o projekt osvětlení na ostrůvku u pobřeží Japonska. Byl to malý hornatý ostrov, na kterém lanovka spojovala pobřeží s vyhlídkou, na níž stál malý pivovar. Zbývající část ostrova byla neobydlenou chráněnou oblastí. Zadáním bylo osvětlit poměrně rozsáhlou část ostrova viditelnou z lanovky. Tuším, že v překladu se ostrov jmenoval Hrášek.
Skloubení profese architekta a znalostí z oboru osvětlení, získaného dlouholetým působením v Tesle Holešovice, bylo jedinečné. Ve svých návrzích dokázal jako architekt porozumět objektům i prostorům, pro které osvětlení navrhoval, a současně zvolit vhodný způsob řešení i potřebné technické prostředky. Jeho návrhy respektovaly daný prostor.
V současné době, kdy průmysl světelné techniky chrlí tisíce svítidel a nabízený sortiment se pomalu stává nepřehlednou džunglí, se návrhy osvětlení redukují na řešení otázky „čím“. Vznikají unifikovaná řešení, mizí kreativita a individuální přístup. Architekt Monzer byl jedním z mála projektantů, který se ve svých návrzích osvětlení snažil primárně nalézt odpověď na otázku „proč“. Pak teprve řešil otázku „jak“ a otázka „čím“, mám dojem, pro něj již nebyla zásadní.
Vedle navrhování osvětlení vynikal architekt Monzer i v jiných dovednostech. O tom svědčí například jeden jeho nadlidský výkon na našem společném pracovně - zábavném zájezdu na hrad Bezděz. Při hře v šipky se mu podařilo zabodnout šipku s plastovým hrotem do dubové fošny. Neskutečné! Jeho zapálení pro světlo bylo obdivuhodné. Přečetl množství knih, především s historickými tématy, ve kterých hledal jakékoliv zmínky spojené se světlem.
Ke stránkám, kde objevil něco zajímavého, si zakládal malé papírky s poznámkami, hypotézami i otázkami. O svých postřezích dokázal poutavě vyprávět. Nezajímal se jen o vlastní techniku, ale hledal hlubší souvislosti. Zajímalo ho, jak světlo ovlivňovalo vývoj, chování, myšlení i vlastní bytí člověka. Tyto vazby hledal nejen v publikacích o historii, ale i v knihách o mytologii, náboženství a filozofii.
Měl dar slova a jeho přednášky byly zajímavé, poutavé i srozumitelné. Díky velkému přehledu dokázal vyprávět a přednášet o různých tématech bez přípravy. Měl rozpracovanou řadu témat, kterým se chtěl věnovat v připravovaných publikacích. Jeho velkým snem, o kterém často mluvil, byla kniha o historii vývoje osvětlení, kterou bohužel nestihl napsat. Některé střípky z této zamýšlené knihy jsou zachyceny v jeho poslední publikaci Osvětlení Prahy – proměny sedmi století (2003).
